|
Tak a je to tady... Shánění, kupení věcí na hromadu a pokusy hordu
velikosti Mattehornu nacpat do cyklistických brašen, kontrola kol,
hledání cestovního pojištění a pasu na poslední chvíli... To vše už
máme za sebou. Vstáváme do zataženého rána. Naposledy v ČR posnídáme,
naposledy prohlédneme kapsičky s penězi, doklady, jízdenkami a jdeme
celou naši garnituru nacpat do auta... Je neuvěřitelné kolik věcí si s
sebou bereme. Když to stěží pobere auto, jak se to všechno nacpe na dvě
kola?!?! No, bude to překvápko, ještě že mám s sebou opráskanýho
cestovatele, on to jistě zvládne .
662km čas cca 16hod max – fakt netušíme :-D 4.7.08 pá
Sedla: Ø
Brno → Bratislava → Ogulin
A už jedeme Fiatkem za doprovodu maminky a taťky Grombířových na
Brněnské nádraží. A světe div se, z těch krásných naducaných šedivých
mraků všude kam oko dohlédne začíná pršet... Naštěstí bylo volné místo
k parkování hned před nádražím, sice hodně malé, z mého pohledu tak
akorát pro auto typu Volkswagen Brouk, ale pan Grombíř tam dokázal
nacpat i Fiata! A opět všechny ty věci vystěhovat – v té době jsem si
ještě vůbec neuměla představit, kolikrát toto – vystěhovat, nastěhovat,
vystěhovat, nastěhovat... budu muset během dovolené udělat! Honem s tím
vším pod střechu,
koukneme na tabuli odjezdů a hle, vlak má sekeru dobrých 40min... No paráda! Co naplat, vzali jsme všechny bágly, tašky, taštičky, fusaky a bůhví co ještě a pomalu se slimejšili na nástupiště. Výtahem dolů, pár metrů podchodem a výtahem nahoru. Výtah byl ještě pomalejší než já na kole v kopcích, což je co říct, takže ty psychicky méně odolné (mně) čekání na tuto vymoženost moderní doby přestalo bavit a tak jsem těch patnáct schodů dolů a pak zase nahoru prostě sešla po schodech i s báglem velikosti hrocha. Našli jsme si suchou lavečku, obskládali ji našimi poklady a čekali na příjezd vlaku. Přijel na čas (započteme-li do příjezdu i docela slušnou sekeru). Marťa a já jsme naložili kola do služebáku, doběhli ke svému vagónu, kde na nás čekali Grombířovi se vším tím harampádím, dovlekli vše do útrob vagónu a celá souprava se rozjela, tak tak jsme stihli zamávat z okýnka...
A je to... Už to nejde vrátit. Jedu a vůbec nevím kam. Do neznáma. Nemám představu, jak taková dovolená může vypadat. 32 dní na kole bez jediného dne volna, denně ujet 80km, sedla vyšší než je naše nejvyšší hora, víc než měsíc bez všeho, na co byl člověk zvyklý. Jak toto dopadne?!? Zvládnu to vůbec?? Za oknem se míhají známá místa, české nápisy ve stanicích, česká řeč... Za chvíli vlak zastavuje v Bratislavě, ano doma, ale přesto v zahraničí. Češtinu slyšíme stále méně... Hodinové zpoždění... V Maďarsku jede vlak na české poměry hodně pomalu, ale další zpoždění nenabírá. Přejíždí hraniční přechod do Chorvatska a následuje hraniční pasová kontrola. Policisté dělají docela humbuk, chtějí vidět zavazadla, celkem důkladná kontrola. Když se blížili k našemu kupéčku, vzal Marťa občanky (jeli jsme jen s jedním pasem, a tak jsme doufali, že projdou občanky), rozsvítil a vyšel k nim ke dveřím. Jen zkontrolovali doklady, poptali se, kam jedeme s těmi bágly. Když se dozvěděli, že na kolech z Ogulinu přes Švýcarsko do Čech, protočily se jim panenky a s díky opustili naše kupé. Ale hned vedle už zase vyváděli a šacovali, co se dalo. Po celní kontrole se vlak rozjel směr Zagreb Glavni Kolodvor (rozuměj – Záhřeb hlavní nádraží ). K našemu úžasu náš vlak nebyl psán na žádné tabuli... Házeli si nás po nádraží dopředu a dozadu, jednou zamkli celý vlak, pak ho zase po pár metrech odemkli, pak jsme byli posunuti na konec nástupiště, kde ale na vývěskách měl stát úplně jiný vlak!!! No mazec. Nakonec jsme odjížděli s asi tříhodinovým zpožděním. Po cestě směr Ogulin k nám přišel průvodčí, ukázali jsme mu jízdenky a snažili se rukama nohama vysvětlit, že ve služebáku máme kola a že je potřebujeme příští stanici vytáhnout. Průvodčí v pohodě pochopil a s tím, že tam na nás počká odcházel. Po asi půl hoďce se u nás stavil znovu a opakoval, že TAM v Ogulinu bude. Čímž nám spadl kámen ze srdce – cesta vlakem měla dvě úskalí – zdárně naložit kola i sebe a zdárně kola i sebe vyložit - což vypadalo, že nebude problém. Ovšem chybička se vloudila. Plus mínus jsme odhadli dobu, kdy bychom mohli (netuše, jaké je opravdové zpoždění vlaku) dojet do Ogulinu, sbalili všechny věci a přesunuli se ke dveřím. Vlak zastavil. Otevřeli jsme jedny dveře a ... žádné nástupiště, jen štěrk podél kolejí!! Otevřeme opačné dveře a ... světe div se, zase štěrk!! Malá světla vidíme až někde v dáli, všude tma jak v pytli... Jsme snad někde mezi poli?? Kolem dveří se mihl koloťuk, tak se ptáme, jsme-li v Ogulinu. Že prý jo. Tak jsme seskočili z vlaku, věci hodili vedle kolejí a koukáme, míjí nás průvodčí, tak voláme, co naše kola? On jen něco zabreptal, mávl rukou a byl pryč. Co teď? Jdeme ke služebáku a potkáváme dalšího koloťuka. Snažíme se rukama nohama vysvětlit, že tam máme kola a že je potřebujeme. A on: „Tak si je vemte“. Trochu šok. Marťa ztěžka otevřel dveře od služebního vozu, koloťukovi podal své kolo, mně to mé, seskočil dolů, dveře od služebáku se zavřely, kdosi je zarygloval a vlak se rozjel... Tak to bylo o vlásek! Uff... Dobrej začátek dovolené. Tři v noci, nabalili jsme kola a vydali se hledat místo na spaní. Tak si pěkně jedu za Marťou, on zastaví a že prý tady. Koukám kolem sebe a nikde nic nevidím. Tady, říká. A jde s kolem do pole, po 30metrech zastaví a začne vytahovat karimatku. V poli mezi domy?!?! Jako opařená začnu tahat a rozbalovat svoje spaní a čekám, že postavíme stan. „Stan? Ten nebude na tu chvilku potřeba.“, sdělil mi Marťa. Už raději nic neříkám. Nacpu karimatku co nejblíž k němu, pusinka a jdeme spát. Po chvilce začne kapat. Kouknu na Marťu - ten chrní jak dřevo. „Martíííí.“ Nic, spí dál. „Martíííí“, drbnu do něj, „prší!!“. Vzbudil se, vytáhl stan, vzali jsme spodní plachtu, hodili ji přes kola, horní plachtu přetáhli přes sebe a chtěli spát, ale postupně se z deštíku stala celkem slušná bouřka a nám tedy navlhl jak stan, tak oba spacáky i karimatky. Prostě parádní první den. Tož to jsem zvědavá, co přinesou další dny..
1.den 84,5km čas 6:10min max 45,61 km/hod 5.7.08 so
Sedla: Ø
Ogulin → Plaški → Plitvički Ljeskovac
Celkem km: 84,5km
A je tu ráno. Pošmourná obloha, nic moc vyhlídky na pěkné počasí... Posnídali jsme ještě z českých zásob a vyjeli směr Plitvická jezera. Hned za Ogulinem jsme se stavili v obchodě a dokoupili vodu a nějaké pečivo. Cesta byla zprvu rovinatá, takže docela paráda, hned v zápětí se ale začala vlnit. Čekala nás řada kopců a kopečků, ale jelo se příjemně... Obloha se vyjasnila, dokonce vykouklo i sluníčko, které nás provázelo celý den. Projížděli jsme chorvatským středozemím směrem k Plitvickým jezerům a mně se postupně měnil pohled i názor na tuto zem.
Znala jsem Chorvatsko jen z obrázků v časopisech, krásné palmové promenády, křišťálově čisté moře, upravené pláže, nablýskané hotely, příjemné kavárničky, romantické západy slunce... Ano, na bohatém pobřeží, ale ne ve vnitrozemí. Projížděli jsme malými vesničkami. Domy (i ty pěkné, opravené, kterých ale nebylo moc) s dírami po kulkách jako památka na válku. Jako odstrašující vzpomínka na to, co se dělo, snad aby nikdo nezapomněl... Chudá stavení, sem tam jedna kráva, na mnoha místech cedule – zákaz vstupu, zvýšené riziko min. Obchod člověk potkal jednou za čas, autobusy jezdili jednou za uherskej rok a něco jako jízdní řád se tam nevede – jen cedule značící zastávku autobusu. U některých domků seděli jeho obyvatelé a nabízeli domácí sýr, med, likér... Jednou jsme se zastavili na svačinu kdesi v kopcích, sedli, vytáhli zbytek chleba a jahodové marmelády od maminky. Za chvíli přišla ušmudlaná žena s dítětem v náruči – „chleba a mléko, dítě...“ povídala. Jenže my měli tak maximálně pro sebe a už nějakej ten kilometr jsme hledali obchůdek s potravinami... Pěknej rozdíl bohaté pobřeží X chudé středozemí...
Cestou jsme se míjeli se třemi Němci – oni jezdili od hospůdky k hospůdce – tam jsme je vždy předjeli. My si zase dávali svačiny na patníku u cesty – tehdy míjeli zase oni nás. Jeli do Itálie... Postupně jsme se vyšplhali nad Plitvická jezera. Krásné počasí vybízelo k focení a tak Marťa zvěčnil Vinetouovo jezero a krásnou národní přírodní rezervaci z ptačí perspektivy. Nechtělo se nám sjíždět až dolů k jezerům, tak jsme u rozcestníku (který ukazoval jen cestu k vodě) odbočili vpravo. Cesta se zdála, že povede rovně nebo dokonce z kopce – po celodenní cestě nahoru, krapet z kopce, zase nahoru, rovina a mooooc nahoru se to zdálo logické (to jsem ale ještě nevěděla, co mě v následujících dnech čeká)... Opak byl však pravdou, po chvíli jsme se začali škrábat do kopce, který vedl snad až do nebe. Nekonečnej obrovskej kopec . Vůbec jsme nevěděli, kde jsme (prostě někde v blízkosti Plitvických jezer) a navíc u značky Přírodní rezervace, zákaz vjezdu. Mazec. Zpátky se nám nechtělo, tak jako že jsme si značky nevšimli, rozjeli jsme se do neznáma. Sjeli jsme k nádherným jezerům. Končila takřka na úrovni cesty, zdálo se, že jedinou kapkou navíc se vylijí na cestu... Čistá voda, že bylo vidět dno, kolem lesy, kopce, slunce už už zapadat... Nádherná přírodní scenérie. Jeli jsme podél vodní hladiny, za chvíli se cesta od jezer vzdálila, objevila se křižovatka, Marťa podle polohy slunce určil, kterou cestou se dáme (já na to čučela jak tele na nový vrata...) a za chvíli jsme se objevili ve vesničce čítající jen několik domků. Kousek za ní jsme objevili louku, kde jsme k lesu postavili stan. Ano, ano stan a všechny věci sundat z kol, naskládat je do stanu, rozložit karimatky, spacáky, zamknout kola a hurá na večeři z ešusu. Hmm, dobrej konec dne. Vlastně ne, ještě se umýt. Jak, když máme všehovšudy 5,5l vody, z níž se vaří a něco člověk vypije, než najde místo na nocleh? Jednoduše, vysvléct, na zem hodit nepotřebnej ďouratej pytlík, stoupnout si na něj, ručník a mýdlo položit na opodál stojící kolo a čekat na ledovou sprchu z láhve. Přesně tak, jeden se šmudlí pod ledovou vodou šplouchané na něj přes cucáček z 1,5l lahve. Věřte nebo ne, na umytí dvou lidí stačí právě 1,5l vody!!! Po tomto nečekaném zážitku, jak se dá taky sprchovat, a po únavném dni jsme padli za vlast...
2.den 80km čas 4:30min max 47,56 km/hod 6.7.08 ne
Sedla: Čudin Klanac 798m.n.m
Vratnik 700m.n.m.
Plitvički Ljeskovac → Otočac → Sibinj
Celkem km: 164,5km
Poprvé na dovolené jsme se vzbudili do krásného slunečného rána. Dnes jsme taky poprvé balili stan a všechny věci na kola. Brašnička sem, brašnička tam, brašny na nosič, na ně karimatka, spacák stan, přikšírovat, podvléct mokrý ručník (prej nejlepší a nejrychlejší sušák… Ale měli byste vidět, jak takto usušenej ručník vypadá po dni, kdy se na něj práší od kola i sem tam projíždějících aut či po opření o zeď zřídkakdy se objevivšího obchodu...) a opět nasednout na kolo a... světe div se, zase KOPEC!!! Co naplat hurá nahoru na horu. Konečně jsme se za mého vydatného nadávání a brblání vyškrábali nahoru a ... Ano sjezd! Paráda, řeknete si... NE! Štěrk, písek, kamínky, prach... Zkrátka se (ne)dělala nová silnice, takže sbohem krásný dlouhý rychlý sjezde... Dolů jsem jela snad ještě pomaleji než nahoru. S oroseným čelem a dojmem, že na příští pískové bažině už musím fakt slítnout z kola. Přežili jsme a dokonce se objevil kousek asfaltky!! Paráda... ale jen do chvíle, než jsme ujeli pár metrů a zjistili, že silnice je každých několik metrů rozdělena pruhem písku či štěrku a že to v těchto místech pěkně drncne. Skvělá masáž zadku!! Opět jsme míjeli vesničky s domky s dírami od kulek, opět nabízeli sýry, med, šťávy domácí výroby. Až v Otočacu se vše zase přiblížilo českým poměrům. Dokonce jsme potkali upoutávku na Lidl!! Jaké bylo překvapení, že bylo všude zavřeno... Aspoň jsme zavolali domů a doufali, že někde seženeme vodu, neb její zásoby se nám nepříjemně úžily. Odjeli jsme z na zdejší podmínky velkoměsta a vydali se podél polí lemovaných cedulemi pozor miny dál divokou přírodou (kdo by se taky staral o plochy s řádnou úrodou min...). Naštěstí jsme po pár km potkali obchůdek, který zavíral až za 5min!! Dokoupili jsme vodu, ovoce, pečivo a za odměnu jsme si pochutnali na 1l vanilkové zmrzky ve vaničce. Příjemné osvěžení po celodenním pachtění se na slunci. Pokračovali jsme dál, cesta vedla jako vždy nahoru, pěkně do kopečka. Ale i tak se jelo příjemně. Vyjeli jsme na nádherné sedlo Vratník. Za zatáčkou se vynořila vrcholová cedule a pár desítek metrů za ní malá kamenná pevnůstka. Šli jsme si ji prohlídnout a před námi se jako na dlani objevilo moře. Nádhera!! Stojíte700metrů nad mořskou hladinou, díváte se na obzor, nad vámi modrá obloha a pražící slunce, pod vámi zelené stromy mezi nimiž sem tam vykoukne cesta vedoucí dolů k moři, po obou stranách monumentální krásné hory... Ten pohled si člověk musel vychutnat.
Následoval sešup k moři. Odbočili jsme vlevo do přímořského městečka Senj a stavili se ve zdejší pekárničce. Vybrali jsme si něco na mls, sedli si na lavečku k moři, baštili a koukali na lesknoucí se hladinu moře... Moc se nechtělo vydat se zase na cestu, ale co zbývalo. Dojeli jsme do nedalekého kempu v Sibinji, rozložili stan a šli se oráchat do moře. Byl to balzám pro duši i tělo. Příjemně vlažná voda udělala našim přehřátým tělům navýsost dobře. Ještě večerní romantická procházka za svitu hvězd a měsíce po pobřeží a honemky do spacáků...
3.den 78km čas 5:13min max 52,69 km/hod 7.7.08 po
Sedla: Ø
Sibinj → Crikvenica → Brneliči
Celkem km: 242,5km
Ač se zdálo, že se člověk v kempu krásně vyspí, rušná cesta hned za plotem k tomu neposkytovala zrovna ideální podmínky. Teda jak pro koho, ostatní spali jak zabití, viď, Broučku ;-). Ale já se ve spacáku točila jak vrtule... Prý nás čeká odpočinkový den – mírně zvlněná cesta podél Chorvatského pobřeží, zkrátka paráda. Z kempu jsme se po necyklistickém zdržení vykolíbali až chvíli před dvanáctou a rozjeli se vstříc novým zážitkům. Projížděli jsme pod skalnatými oblouky, po cestě zaříznuté v útesech, slunce pálilo do zad (proto jsme se taky jak se patří pořádně spálili...). Příjemně zvlněná cesta s překrásnými výhledy na moře a ostrov Krk nás provázela notný kus cesty. Pak se však docela zaplnila auty, tak jsme raději uhnuli na vedlejší cestu +/- stejně dlouhou. Vyjeli jsme menší kopeček do blízké vesničky. Cesta pak ještě chvíli stoupala, ale hned v zápětí následoval příjemný sjezdík a křižovatka. Už ani nevím, na co že jsme jeli, ale odbočili jsme vpravo, což byla osudová chyba. Začali jsme se škrábat do kopce. Zpočátku příjemné stoupání mě asi po půl hodině přestalo bavit. Slunce pálilo do zad o106, zásoby vody se úžili a my pořád stoupali šnečí rychlostí někam do neznáma. Kdesi v dáli vysoko na kopci jsme viděli jakési barevné kvádry – asi tam něco stavěli. Nechtělo by se mi tam vyjet jednou jedinkrát natož každý den. Za jednou z mnoha zatáček jsme si dali technickou pauzu, mrkli do mapy a pořádně se rozhlédli po okolí. Krásná příroda, údolí a kopce, modrá obloha a zlaté slunce – krása... Kdyby se člověk ovšem neplazil někam, netuše kam... Mapa ukázala, že jedeme blbě, ale Marťovi ani mně se nechtělo to kopcisko sjíždět a vyjíždět si pak třeba zase jiné. Byla ještě jedna možnost – ještě kousek povyjet a za železničním přejezdem se dát po silnici vlevo. Jedeme, jedeme... Kousků už jsme ujeli nespočet a přejezd nikde. Ubíhají další minuty jízdy a my se stále nějak podezřele blížíme k barevným kvádrům!!! Světe div se, ty barevné kostečky byly vagóny postavené za přejezdem, který jsme museli přejet!!! Mé tiché brblání na kopec se v tu ránu změnilo na hlasité nadávání, že toto teda odpočinkový den rozhodně není! Co naplat, s vypětím posledních fyzických i psychických sil jsem se vyškrábala k železnici. Za zatáčkou už bude určitě sjezd, utěšovala jsem se. Marťa to tak vesele neviděl, ale prý rovinka by tam být mohla. No, určitě byste tam nečekali kopec poté, co byste vyjeli toto. A co myslíte? Byl tam!! Dalších pár km stoupání. A poslední kapkou do přeplněného džbánu bylo poznání, že ani jedna ze dvou odboček vlevo, kterými bychom trochu napravili naše zakufrování, ač v mapě vyznačených, nikde nebyly. Dostali jsme se za most přes dálnici, u rozcestníku si dali svačinu a konzultovali s mapou co dál. Nohy unavené, vody málo a terén rozhodně ne vhodný pro postavení stanu... 5km od nás měla být vesnička. Brouček to viděl na 3km stoupání a 2km rovinky či sjezdu. Dobře, 3km ještě ujedu, ale ani o metr víc po mně nemůže nikdo chtít!! Už tak toho mám plné brejle. Tak hurá do kopce. Tacháč ukazuje 2,5km a furt se plazíme někam nahoru. Čísla počítače už ukazují téměř 3km a stále ani náznak možné změny profilu trasy. Zkrátka to bylo celých 5km do kopce. Navíc se obloha nad námi pořádně zatáhla a každou chvilku hrozila pořádným slejvákem. Nahoře na kopci jsme se dali vlevo a zhulákali celý ten obrovský kopec zase dolů (takže celé to pachtění bylo jaksi vniveč neb jsme opět byly pomalu na úrovni moře. Co naplat... V jedné rohové hospůdce nám dali tolik potřebnou vodu a honem jsme hledali nějaké místo ke spaní než začne pořádná bouřka (nebylo to zrovna snadné – nakonec jsme projeli nějakým dvorkem a dvěma loukami v obci Brneliči a tam u stromů rozdělali stan). Vše jsme v cukuletu nastěhovali do stanu, umyli se, nabaštili (byla výborná medvídková polívka) a šli spát. Bouřka dorazila u večeře. Krve by se ve mě nedořezal, když blesk praštil pár metrů od našeho stanu. Rána jak z děla. A pak zkuste klidně spát...
4.den 70km čas 4:18:18 max 52,69 km/hod 8.7.08 út
Sedla: Ø
Brneliči → Rupa → Ilirska Bistrica → Matavun
Celkem km: 312,5km
Ráno bylo sice po bouřce, ale obloha nevypadala nikterak příznivě... Kouknutím do mapy jsme zjistili, že jsme včera jeli špatně a že se budeme muset vrátit. Tak se taky stalo, ale po 3km jsme opět zjistili, že jsme vlastně jeli dobře, takže vracečka. Vtip byl v tom, že jsme měli za to, že jsme v Brnčiči, ale vlastně jsme byli v Brneliči... Asi by to chtělo naučit se číst :-D. Místní starousedlíci z nás museli mít docela slušnou vrtuli... Před hraničním přechodem nás chytl pořádnej slejvák. Honem schovat důležité věci (čili stan a spacáky) a zvesela dál. V jedné botě rybník, v druhé jezero a před sebou samé kopečky. Schovali jsme se u benzinky, nabrali nezbytnou vodu a přitiskli se k sobě, aby nebyla zzzzzzimaaaa. Nepodařilo se nám proměnit zbylé kuny, tak jsme je uvalili těsně před hranicemi za něco k snědku. Na hranicích podle vlaječky (kterou Marťa vozil vzadu na báglech) poznali naši státní příslušnost a ani nechtěli vidět pasy (v našem případě občanky). Po slovinských cestách se jelo parádně – honila nás bouřka, rozpadly se Honzovy brašny... Ale vše bylo o poznání příjemnější. Slovinsko je daleko hostinnější zemí než Chorvatsko. Ve vesničkách stojí domky s upravenými zahradami, květiny v oknech, žádné díry ve zdech po válce, obchůdky se objevovali daleko častěji než před hranicemi... Dokonce se mi zdálo, že i lidé se více usmívají... V 16:50 jsme se dokodrcali ke Škocjanským jamám. Poslední prohlídka začínala v 17:00, takže jsme měli jen 10min k tomu, aby se z báglů vydolovalo teplejší oblečení a lepší boty a abychom zamkli kola. Nakonec jsme si vzali jen návleky na nohy, rolák a větrovku. Na vyhrabávání bot nebyl čas. Tak už jen zamknout kola a... Aha, zamknout kola! Ale čím?!?! Zámky nikde! Vždyť my je nechali ráno na louce!! No nic, není čas. Kola necháváme na pospas osudu bez zámku a valíme na prohlídku. Po vstupu do podzemí se před námi otvírají nádherné obrovské kaňony (výška až 135m ) protínané podzemní řekou, vodopád, mosty... Krásný přírodní úkaz! A dokonce i kola jsme po prohlídce našli na místě, kde jsme je skoro před 2ma hodinami nechali. Sbalili jsme teplé oblečení, ujeli pár km a ubytovali se na blízké louce chráněni stromy.
5.den 89km čas 4:33min max 62,26 km/hod 9.7.08 stř
Sedla: Ø
Matavun → Nova Gorica → Kanal → Ročinj
Celkem km: 401,5km
Příjemně jsme se vyspali, vykoukli ven a tam modrá obloha, sluníčko, ani mráček – zkrátka krásný slunečný den. U snídaně jsme rokovali o typu dnešního ošacení – Marťa nakonec vyrazil naostro – jen v cyklokraťasech, já zvolila tričko na ramínkách. Posnídali jsme, Marťa si zahrál na draky, dobalily se poslední věci a hurá do „terénu“. Asi vás zajímá, co že jsou to ti Marťovi oblíbení draci... Když máte ve stanu nastláno a krom svých věcí tam nacházíte broučky, spláclé mouchy, seno, kamínky atd., tak se ze stanu sejme horní plachta, stan odkolíčkujete a zvednete své obydlí za tyčky a klepete, třepete, natřásáte až vám všechen binec napadá do bot. Celkem rychlý úklid... Až do chvíle, kdy zvednete stan a do podlážky se vám opře vítr - to pak přihlížející neví, jestli klepete vy stan, nebo stan vás :-D. Další zastávkou byl obchod Tuc v Divači, kde Marťa dokoupil zásoby a s plnou polní jsme si razili cestu dál na západ. Nova Gorica nás přivítala zákazem vjezdu cyklistů – co se dalo dělat, tunelem jsme už holt projet museli a hned za ním jsme se dali doleva z kopce. Dojeli jsme do ovocného sadu, kde jsme něco málo zbaštili a jeli hledat cestu, jak se odsud vymotat, aniž bychom museli porušit předpisy a být trnem v oku nevrlým řidičům. Povedlo se! Užívali jsme si krásné přírody v údolí proti proudu řeky Soči a pomalu ukrajovali kilometry směr Bovec. Krásné majestátní skály a kopce beroucí dech nám zpestřovaly cestu až do Deskle, kde jsme se osvěžili vaničkou zmrzky a jeli dál směrem na Kanal. Tam naše hloubání v mapě přerušil cyklista se zmrzkou v ruce. Prý jestli nepotřebujeme pomoc. Vyřešil nám všechny otázky a my spokojeni pokračovali dál. Dnes jsme zakotvili u odbočky na Most na Soči. Popravdě to bylo ubytování se z nutnosti. Sice dnešek by se dal zařadit do příjemných dnů, ale i tak jsem byla celkem zničená a hodiny už také ukazovaly více než dost. Stan jsme postavili za malým mostkem na druhé straně louky doufaje, že cesta nebude moc rušná. Nevím jak to, ale kdykoli jsem si potřebovala odskočit, věřte nebo ne, jelo auto. A taková večerní sprcha za svitu světel několika aut, které při průjezdu zatáčkou míří přímo na vás... Co víc si přát? ;-).
|
