13.7.2009
V obvykle plné lednici zbylo už jen posledních pár vajíček a na poličce dva rohlíky. Rozhodování, co na oběd bylo tudíž jednoduché – za chvíli stála na stole pánev s míchanými vajíčky. Pak už nezbývalo nic jiného, než sbalit namazané svačiny a vyrazit. Všechny cyklobrašny jsme naskládali do vaku obří velikosti. Při jeho zvednutí se Marťovi ondulovaly nohy a na krku nabíhaly provazy žil. Vypadal spíš jak přerostlá želva balancující na zadních nohách než člověk chystající se na dovolenou... Pendolino jelo na čas a tak jsme vše v klidu naskládali do vlaku a vyjeli směr Praha. Na pražském nádraží jsme měli 2 hoďky času do příjezdu vlaku EN (u nás EuroNight, v cizině pak CNL - CityNightLine), který nás měl odvést do Basileje. Skočila jsme pro zmrzku a prožila první dovolenkový šok. Má představa stará dobrých 10 let o pražském nádraží se ani krapet neshodovala s realitou. Čekala jsem pár stánků s rychlým občerstvením a několik stánkařů s levnými knihami a ona tam místo nich vyrostla skleněná krychle s obchůdky všeho druhu. A měli dokonce i točenou zmrzlinu ;-).
Asi 15 minut před příjezdem vlaku EN naskočilo na tabuli číslo nástupiště, kam měl dorazit. Marťa se chopil vaku - chvíli trvalo, než se moje obří želvička odlepila z lavičky a pomalu balancovala po nástupišti k výtahu. Já zatím chňapla obě kola, brašnu s foťákem, tašku s jídlem a tlapala za ním. Na kýžené nástupiště jsme se dohlemýždili ve chvíli, kdy přijížděl vlak. Marťa postavil vak, chňapl kola a valil s nimi k vagónu s držáky pro kola. Já zatím obskakovala vak a snažila se zabránit jeho zřícení. Nakonec jsme se nalodili i my (s vakem) a vlak se rozjel. Za jízdy jsme našli svá sedadla a uvelebili se na nich. Po chvíli všechny obcházel německý průvodčí, který zabloudivší pasažéry směroval ke správným sedadlům. Celý vagón mi připomínal kultovní film Startrek. Sedadla byla tvaru na stranách zploštělé polokoule s lampičkou umístěnou na svém vrcholu. Jednotlivá sedadla se dala sklopit tak, že se podsouvala do kolíbky a tudíž nikterak nezavazela cestujícím za vámi. Sledovali jsme vísky a pole míhající se za oknem a pomalu usnuli.

14.7.2009
0. den        11km        52min        ÷ 12,7km/hod        ↑ 22m   
Vlakem:    Olomouc → Arles (cca 1962km)
Na kole:    Arles → Pont de Crau (11km)

V 7:30 nás vzbudil budík a my se nachystali na vylodění. Kolem 7:55 vlak zastavil v Basileji a my se se vší bagáží a koly vykolíbali na nástupiště. Bylo poněkud malinké – pár nástupišť a schody nahoru, nic víc. Marťa se zaběhl podívat, odkud nám jede další vlak, tentokrát do Ženevy. Za 10minut byl zpět s tím, že musíme nahoru. Obrbágl hodil na kolo od řidítek po nosič a pomalu s ním capal k výtahu. Já pobrala zbytek a valila se za ním. Při výstupu z výtahu jsem si připadala jak Alenka v říši divů. Ne jen pár nástupišť!! Výtah nás dovezl do tubusu, kde byla řada vchodů na další a další nástupiště, která byla tam dole našim očím ukrytá!!! U každého vchodu na nástupiště byla velkoplošná obrazovka s aktuálními časy a nástupišti odjezdů vlaků. Po chvíli se na ní objevil i ten náš a my se zase jiným výtahem přesunuli na naše další stanoviště. Mělo jít o vlak IC a tak čekáme, čekáme a ono během chvilky dojel vlak typu našeho Pendolína. Opět jsme vše nalodili a usalašili se. Milým zjištěním bylo, že ve Švýcarsku snad nenajdete vlak, který by nevezl kola. Dokonce téměř každý vagón má značku kola na dveřích a cyklisté jsou tudíž vítáni. Pravda, vlak to byl pěkný, ovšem cestou k Ženevě kolem Ženevského jezera se železnice pěkně klikatila a vlak pořádně nakláněl, takže k mořské nemoci neměl ani jeden z nás daleko a cesta na WC přes půl vagónu byla spíše cvičením na rovnováhu a rychlost úchopu za madla… Za asi dvě hoďky vlak zastavil v Ženevě. Tentokrát nás čekalo krapet jiné martirium - koupit lístky a přestěhovat všechnu bagáž na správné nástupiště a to za pouhopouhé ¾ hodiny. Francouzské železnice se trhly od zbytku Evropy, tudíž je nemožné koupit si jízdenku na cestu po Francii v jiném státě než právě ve Francii (Ženeva je sice Švýcarská, ale koleje našeho vlaku už vedly přímo do Francie). Marťa sehnal lístky a zjistil číslo nástupiště, já zatím hlídala bágly. Honem jsme vše pobrali a svištěli podle cedulí na vlak do Francie. Proběhli jsme hlavní nádražní halou, podle šipky doleva, dveře, čekárna, úzká chodbička, okénko pro pasovou kontrolu jako připomínka dob nedávno minulých, další čekárna, už už jsem chtěla probíhat dalšími dveřmi, když tu Marťa cosi zavolal. Zastavila jsem se a koukám, že stojí u jakéhosi automatu – něco typu cvakače lístků v tramvaji, ale krapet většího. No, stáli jsme u něj oba notnou chvilku – koukli na automat, koukli na lístky a ne a ne nám docvaknout, jak to tam strčit. A když už jsme tam lístek nějak nacpali a něco tam vevnitř cvaklo, nijak to lístek nepoznamenalo. Odchytla jsem procházivší slečnu a ptala se, co a jak. Zkusila nám lístek cvaknout, prohlížela si ho a pak usoudila, že tento automat je asi rozbitý a pověděla nám, že na nástupišti je další. Druhý automat nám už lístky označil a my mohli s klidným svědomím nastoupit do dalšího vlaku typu Pendolína a odfičet do Lyonu, města zaslíbeném kulinářskému umění. A opět to samé – vystoupit, odplahočit se do haly, koupit lístky, dojít na nástupiště, nastěhovat vše do vlaku a uslašit se. Pravda, tentokrát už Pendolino nedojelo. Přijelo něco typu EC a pro kola bylo rezervováno místo jen v jednom vagóně (jaký to rozdíl po rozmazlování ve Švýcarsku) a to úplně tom posledním. Navíc nám ruply popruhy na obřím báglu, takže ho Marťa nesl v náručí a já se obskládala zbylými zavazadly a vezla obě kola. Ve vagóně byl krapátko hic, který se rozjetím vlaku nikterak nezlepšil, dokonce ani nešla otevřít okna. Asi po půl hodině nám přišli říct, že nefunguje klimatizace a že si máme přesednout do jiného vagónu, což taky ostatní cestující udělali, ale my museli zůstat s koly. A tak jsme se ty 3 hodinky pěkně opékali a vařili ve vlastní šťávě. Vystoupili jsme na malinkém nádraží v Arles. Asi hodinu jsme vše skládali na kola, na informacích jsme poprosili o vodu a pak už vyjeli do historického centra města. Podívali jsme se na náměstí, koukli na koloseum a projeli se uzounkými uličkami. Nakonec jsme se vymotali ven a vyjeli vstříc Avignonu. Po 11 kilometrech jsme vjeli do vinařského sadu, roztáhli stan a za bouřlivých oslav dne dobití Bastily usnuli.

Pokračováni příště.... Zde najdete fota