Honza v akci Tisk E-mail
Čtvrtek, 25. červen 2015
 To jsem takhle jednoho pěkného zimního večera při výroční párty na KV stěně sebevědomě kývl na dotaz kamarádky, jestli s ní v teamu nepoběžím Bahňáka?
www.bahnak.eu
Bylo to v květnu a to mi přišlo tak moc vzdálené, že jsem ani nepřemýšlel nad tím, co jsem slíbil...? Mezi tím se vyprofiloval zbytek družstva. Jde o tříčlenné družstvo, přičemž v něm musí být alespoň jedna žena. Obavy kamarádky, jestli mi nebude vadit, že budu mít v teamu dvě ženy se ukázaly jako liché. Naopak jsem to velmi uvítal :-D
Když se pomalu blížil termín startu, projevily další dvě kamarádky zájem o účast a oslovily mě, jako chybějícího člena družstva. Možná neumím říkat hezkým holkám ne, nicméně jsem na nabídku opět kývl. Trochu mě popudily jejich obavy, jestli zvládnu dva závody? Ale naštěstí se mě zastala kamarádka z cyklozávodů, že děvčata nemusí mít strach, že fyzicky to zvládnu. Její důvěra ve mě uklidnila i mě...:-)

Pár dní před závodem volal team č. 2, že už je plno a přihlášky jsou uzavřené a tudíž máme smůlu. Holky to málem oplakaly, já to oplakal zcela určitě:-)
Nějaký den na to volal kámoš, že celý jeho team je nemocný, jestli nechceme běžet pod jejich jmény? Všichni jsme zajásali a šli do toho...
Kamarádův team byl přihlášen o mnoho dříve, tak jsem s teamem č. 2 startoval hned zkraje asi o 50 družstev před teamem č. 1.
Měl jsem obavy o to, abych stihl proběhnout trať a stačit startovat s teamem, kterému jsem to slíbil už v zimě a tudíž byl prioritní. Děvčata na mě spoléhala. 
Předzávodní přípravy, jako zafixování bot stříbrnou páskou, aby boty nezůstaly v bahně atp. jsme zvládli dle instrukcí dřívějších účastníků a tak jsme mohli vyrazit na trať. Opravdu šok nastal hned po startu, kdy se muselo provazovou houpačkou zhoupnout na řeku a z velké výšky skočit do té ledové vody....málem jsem se utopil....vodu jsem měl i v plicích, nadechnout jsem se nemohl, jak to bylo studené a v nasáklém oblečení se také neplavalo nejlépe...Čili na protější břeh, otočka a zpět. Vydrápání se po bahnitém svahu na louku, kde začala série nejpodivnějších překážek, které měly prověřit jak fyzickou, tak psychickou odolnost. Hlavním jmenovatelem však bylo bahno. Všude a v jakékoliv formě, hustotě, konzistenci, stáří, stupně tlení a zápachu. Okruh má pár kilometrů, přičemž se někdy více překonávají překážky, jinde více běží, dále zase více brodí, či plave. Už kousek po začátku se mi moc nezdál výraz kamarádky, kterou jsem se snažil táhnout za sebou za ruku, abychom byly rychlejší. Když se posléze přidaly i problémy s dýcháním, sýpáním, chrčením a další spoustou zvuků, trochu jsem se vylekal a zeptal se, jestli chce zpomalit? Tak prý ano. Zpomalili jsme, ale ona nevypadala o nic lépe, spíše naopak. Ptám se jí, jestli chce zastavit, že se mi vůbec nelíbí, nebo se za chvíli pozvrací. Odpověděla, že už se dvakrát pozvracela :-) Bylo mi jí líto, chudinky. Také mi bylo líto druhé kamarádky, která byla fyzicky připravená výborně, ale nemohla fungovat na plný výkon, protože jsme byli team a museli se podřídit tempu nejpomalejšího. Po docela dlouhé době na trati, jsem si začal v hlavě počítat, jak to vše časově vyjde, když teamy startují asi 20 vteřin po sobě a mezi mými teamy byl jen 50 družstev rozdíl? Došlo mi, že to takhle nemůžu stihnout. Říkám holkám, že budu muset běžet napřed. Ani trochu se jim to nelíbilo a mě se opouštět team už vůbec nechtělo, ale nakonec jsme se shodli, že nemám jinou volbu. Přece jen to byl náhradní team a prioritní team čekal, jestli to stihnu? Strhl jsem z ruky čip a vydal se kupředu zdolávat zbytek překážek sám. Bylo to rázem zajímavější, když jsem mohl běžet v tempu. Příští rok bych si rád vyzkoušel závod jednotlivců. A samozřejmě holky v tom nemůžu nechat také :-)
Proběhl jsem cílem a běžel asi na 50m vzdálený start. Holky, team č. 1, už byly druhé na řadě na startu a jásaly nadšením, že jsem to stihnul...Já také "jásal" nadšením. Ani jsem se nestačil převléci do teamového trika, nadechnout se a START. Vše znova. Na podruhé už to bylo výrazně lepší. Věděl jsem co mě čeká, kde a jak lze překážky nejlépe překonat, kde se trochu ulít a kde pošetřit? Holky fungovaly parádně, nicméně jednu nám málem zlikvidovala soupeřka, když jí hned zpočátku na překážce kopla do "sonaru" a ta se pak po zbytek závodu nemohla pořádně nadechnout. Nicméně jsme to zvládli a všichni měli výtečný pocit z toho, jaký jsme Bahňáci!
Holky z teamu č. 2 si pak šly ještě zaskákat bungie z jeřábu a pak už jsem se rozutekli se trochu zkulturnit před večerní oslavnou párty v hospodě :-)
Doma jsem vlezl do sprchy a nechtěl věřit, kam všude se to bahno jen dokázalo dostat? Podle mě ho mám ještě teď spoustu i na mozku. A že ho tam bylo hodně se ukázalo hned večer, kdy už řádně veselý jsem chtěl zamachrovat před děvčaty z teamu, když se bavily že jedna z nich poběží Karlovarský půlmaraton, že ho klidně poběžím také.
Kámoška totiž studuje VŠ v KV a protože její škola to spolupořádá, má možnost přivést dva lidi, kteří poběží za VŠ a budou mít hrazené náklady.
Druhý den mě uklidnilo její sdělení, že přihlásit mě už nejspíš nepůjde, protože je to dávno uzavřené, ale že se ještě poptá...
Říkal jsem si, že i kdyby to klaplo, tak to holt nějak vydržím a alespoň si udělám žízeň na večerní tátovu oslavu 60tin. Když to neklapne, pojedu dopo nějaký závod na kole....jde mi přece o tu žízeň.
V pondělí najednou mail, kde mi psal prorektor, že to sice byla fuška, ale že se mu podařilo mě tam ještě přihlásit. To už se mi trochu kabonil úsměv na tváři.
V úterý ráno vstávám s "knedlíkem" v krku, bolestí na plicích a cítím se fakt nemocně. Pozůstatky z Bahňáka, kdy mi místy byla fakt zima, jaxem byl tak dlouho mokrý a nemohl běžet rychleji a "topit". Navíc se dozvídám, že závod startuje v 18h, tudíž bych přišel o tátovu oslavu. Začínám váhat a přemýšlím o skrečování. Další den přicházejí mailem veškeré údaje i s částkou proplacenou za startovné. 1500 Kč, protože to bylo dodatečně na poslední chvíli. Úsměv se mi kaboní ještě více, protože teď už z toho vycouvat vážně nemůžu. Okolí se mi to snaží rozmluvit, mě svazuje pocit zodpovědnosti a navíc by to bylo zbabělé. Jinými slovy stojím v sobotu v 18h na startu. Šel jsem do toho s kamarádkou z teamu z Bahňáka a stoupli jsme si na startu na konec davu s cedulkou 2h, těsně před rozbíhače s cedulí 2.10
Vše je pro mě španělská vesnice. Nejsem běžec, nikdy jsem neběhal a tak vůbec netuším, jak rychle se to dá uběhnout? Vůbec jsem do té doby nechápal co znamenají řeči 5.20 na kilák atp.? Nedokázal jsem posoudit, jak moc rychle, či pomalu to je?
Z čeho jsem měl ale veliké obavy byly moje nohy. Konzultoval jsem ten můj nápad běžet půlmaraton s kamarádem a ten mi nejdřív sdělil, že jsem úplnej magor a pak dodal, že fyzicky to zvládnu, ale že má strach o mé nohy nezvyklé na úplně jiný pohyb. A to nemluvím o tom, jaxem se o své nohy bál já! Bál jsem se křečí, jako čert kříže.
Konečně zazněl startovní výstřel a nic....nic se nedělo. Když jsem procházel startovní branou, svítilo nahoře 2.30. Ještě se notnou dobu šlo, než se začalo pomalinku poklusávat. Běžet se začalo až po hodně dlouhé době....do cca 5 - 6 km se člověk stále jen prodíral davem. Pak už běžet šlo v pohodě, kdyby mě tedy už nezačaly první bolesti a to v pravém lýtku. Na občerstvovačkách se pravidelně topím, než zjistím, že je lepší zastavit a napít se v klidu, než se snažit pít při běhu. Panuje neskutečná atmosféra. Po celé délce trati všude spousta lidí a všichni fandí i těm posledním. Nad námi po celou dobu vrtulník. Docela mě to dostává a začínám být rád, že tu jsem. To běhání není zase až tak špatné, kdyby se tomu člověk věnoval a nebolely ho nohy, jako teď mě. Po celé trati se zdravím se známými, kteří stojí a fandí podél, postupně i prohodím vždy pár slov s kamarády, které postupně dobíhám. Nejvíce mě baví jejich překvapené pohledy na to, že já cyklista - neběžec, běžím. A s chutí odpovídám na jejich dotazy, jestli jsem se dal na běhání, lakonickým...néééé, já jsem se minulý týden vsadil v hospodě :-D Ty jejich nevěřícné pohledy si fakt užívám. Baví mě taky dobíhat a předbíhat tempaře s cedulkou nad batohem s časem, který běží. Je to takový bod, na který se dá dobře upnout a soustředit se na něj.
Mezi tím nás v protisměru míhají první Keňané a člověku to hlava trochu nebere...sprint! No nic, nenechám se přece rozhodit.
Asi na 13km dobíhám kamarádku a ta mě uklidňuje, ať se nikam neženu, že kolem 15 - 16 km přichází krize. No trochu mě vyděsila, tak jsem jí raději utekl:-D
Ke konci už toho začínám mít dost, hlavně mě pekelně bolí nohy a mám neskutečný strach o křeče. Mám ještě i nějakou rezervu na to zrychlit, ale netroufnu si. Křeče čekám každou chvíli. Poslední dva km mě křeče neskutečně okusují a oždibují celé nohy od shora až dolů a já jen čekám, kdy se zakousnou? Promlouvám ke svým nohám a slibuji jim, že jestli to vydrží ony, tak já to fyzicky vydržím také. Naštěstí mě v tom holky moje nenechaly a odolaly. Dokonce se pustily i do famózního spurtu v cílové rovince.
Tak konečně :-) Beru si medaily, pití a pomalu běžím v protisměru tratě naproti kamarádce. Snažím se jí podpořit a dávám jí pít na rovině s tím, aby na poslední občerstvovačce už nepila. Je blbě umístěná. V kopci a tam se člověk akorát zahltí. Probíhá cílem a je šťastná. Sdílím to s ní. Je šikovná. Nakonec dostává ještě večer na slavnostním vyhlášení v hotelu Thermal ocenění, vázu, květiny, jako nejrychlejší žena, která běžela za VŠ. A tak to má být.

Před nějakou dobou mě oslovila další kamarádka, jestli bych jim nejel kolo ve štafetě na mistrovství republiky v terénním triatlonu v Ostrově Xterra. Zase neumím říct ne, navíc opět se dvěma ženami, tak jsem jí na to kývl :-) Na mé upozornění, že ale skoro nejezdím a vůbec netrénuji, že teď jen lezu, mě uklidnila, že ony také netrénují a že to bude sranda. Srandu mám rád, tak jsem se začal těšit. Jak už bývá mým zvykem, opět se zpožděním a do depa jsem přijel 5minut před startem. Tu už chudinku braly mdloby. Navíc jsem měl s sebou synka, kterého jsme si pak předávali společně s čipem, po jejím plavání :-)
Bylo odstartováno a už to šplouchá a cáká a my fandíme. Mezitím mě ještě požádá reportérka ČT4 Sport o rozhovor (naštěstí to Ice nikde nedohledal, jinak by to prý bylo drahé):-D a já se synkem čekám, až vyleze naše plavkyně. Je to malé, subtilní děvče, odhaduji tak 35kg čisté váhy :-D Nečekám, že v té zčeřené vodě se spoustou plácajících lidí okolo, by se mohla neutopit :-D
Jaké je mé překvapení, když vylézá z vody mezi prvními.
Skáču na kolo a krásně nerozjetý se snažím šlapat co to jde. Po chvilce předjíždím první jezdce a po další chvilce předjíždí mě Petr Novák, reprezentant v dálkovém lyžování. Když se konečně srovnám a zdám se být rozjetý a vnitřně zklidněný, snažím se jet. Po chvíli před sebou v dálce začínám vidět Nováka, zřejmě mu to v terénu tak nejde a říkám si, že to není špatný, že jedu na třetím místě. To sice bylo výborný, ale jen do té doby, než jsem zabloudil a jel asi 3km sjezd přes louky po značkách závodu (ale v protisměru druhého kola dlouhé tratě), než jsem zjistil, že lidi za mnou to v dálce otáčí. Fakt paráda. Šlapu v tom vedru na sluníčku do kopce tu štreku zpátky a jsem nasranej. Vůbec nemám chuť šlapat. To je takový problém pořádně označit trať? Napojuji se na původní trasu závodu a prokousávám se mezi "hobíky" dopředu. Děsný. Nejde mi to a trvá to, než se zas dostanu do tempa a určité závodní pohody. Na asfaltu sbírám závodníky a vezu si je za sebou. Krátký prudký sjezd ze silnice, louka a dlouhý a prudký výjezd nahoru. Všichni kolem mě tlačí, já to jedu celý, ale je to nahraně....nejlehčí převod je stále tak těžký.... Další sjezd, kde lidi přede mnou přehlídnou špatně značenou odbočku (já už poučen jsem velmi ostražitý) tak na ně řvu že jedou blbě a šlapu dál. Ještě předjedu pár lidí a už se blížím na náměstí v Ostrově, kde předávám štafetu další kolegyni běžkyni. Jsem naštvanej. Kladu si otázku, jak to mohlo dopadnout, nebýt toho kufrování? V cíli pak zjišťuji, že jsem rozhodně nebyl sám, kdo bloudil. I první chlap na trati bloudil a spoustu dalších známých i neznámých. To je to opravdu takový problém, pořádně označit odbočky v lesích??? Nakonec si to docela užívám, mám tam spoustu kamarádů, které jsem už dlouho neviděl a kteří postupně z cyklistiky přesedlali na triatlon. Možná by mě to i bavilo, kdybych uměl plavat....a běhat:-) A závidím všem, co si to dali celé a ne jen část štafety, jako já. Asi se budu muset naučit plavat a někdy si to zkusit...:-)
Večer se dozvídám, že jsou druhý den závody na horských kolech v Chodově. Krajský pohár a zároveň Mistrovství Karlovarské kraje.
Odpoledne máme se synkem rodinou oslavu sestry dětí na zahradě, tak ráno padá ještě rychlé rozhodnutí, udělat si zase žízeň a vyrážíme se synkem na závody. Opět pozdě, tak mě po telefonátu přihlašuje kamarád. Janka předávám kamarádce, která zrovna dojela, stejně jako včera se nestíhám rozjet a START. Všichni spurtují do kopce jako magoři a já si říkám, zda není něco špatně? Tohle přece nemůžou myslet vážně? Mysleli. Mám pocit, že jsem úplně poslední, což naštěstí bylo jen zdání a dávný zvyk jezdit vpředu. Hodně prudký výjezd po louce, kde bylo bahno a já hrabu jak třiapůle. Mám dost sjetý zadní plášť a před závodem sem si říkal, že je sucho, že ho ještě dojezdím. Fakt paráda. Klouže to strašně a předjíždějí mě další....
Další dlouhý výjezd, tentokrát už po pískovce a na jeho konci stojí kamarád a volá...."Honzo, dobrýýý." Já říkám...."no ani ne." A on.... "já myslím dobrý, jako že vůbec jedeš!" Já .... "no tak to jooooo" :-D
Je to trápení, ale jedu si své a nebaví mě povzbuzujícím kamarádům podél tratě vysvětlovat, že vůbec nejezdím, proto je to tak špatné. Jde přece o to si udělat žízeň. Najednou začnu dojíždět a předjíždět lidi a slyším od kamarádů...."super, pěkně zrychluješ. Ty jsi začal tedy hooodně vlažně!"
Hovno, jedu furt stejné převody. Nejspíš to oni přepálili. No možná jsem trochu zrychlil frekvenci, poté co jsem se bez rozjetí na kole opět trochu srovnal....V pátém kole předjíždím kamaráda, který se za mnou veze až do cíle. Prudký rozbitý sjezd ve velké rychlosti, nájezd na asfalt, pravoúhlá zatáčka, stoupání, cílová čára. Po průjezdu zatáčkou se rovnám v sedle, podřazuji a začínám švihat do kopce, piju, kdežto kámoš za mnou šaltruje, zvedá prdel a spurtuje na cílovou čáru. Říkám si v duchu, co mu hrabe, vždyť závod je na 6kol. To mu k jeho nelibosti vysvětlují i pořadatelé. Tak pokračuje, já ho dojíždím a ptám se ho, jestli si vážně myslel, že bych mu to takhle nechal? :-D To ho láme asi definitivně psychicky a zvolňuje. :-)
Konečně cíl, bylo to nakonec docela v pohodě. Byly tam místa, která bolela a která se zajídala, ale tak nějak to šlo. Zbytek byl hravej a dalo se odpočinout.
Po mě šel na řadu synátor. No byl to sice až poslední závod dne, ale aspoň už si stihl dokonale najet trať :-D Děti na startovní čáře. Já držím Jankovi kolo, protože je na něj ještě trochu větší a nedosáhne dobře na zem. Dává nohy na pedály a START. A Janek nic. Taxe ho snažím odstrčit a nic. Celou dobu držel zmáčknuté obě brzdy :-D No zdržení jen minimální a tak vyráží dopředu. Jede pěkně. Není zbrklý a nedělá chyby.
Po posledním závodě, kdy dojel na 3. místě si nyní spravil chuť a vyjel si vícemistra Karlovarské kraje. Zase lepší než táta, prevít! :-D
Váš Honza
 
< Předch.   Další >
Copyright 2017 Team GOOFY.
mod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_counter